dalsi cetba

Z knihovny jsem si donesla (dotahla):

Angela Carterova-Moudre deti (Cetla jsem od ni Noci v cirkuse a byla jsem doslova ocarovana jejim slohem a stylem..)
Lovecraft-Dunwichska hruza
Jeremy Robinson-Kronos
Delphine de Vigan-No a ja
Ian Mc Ewan-Betonova zahrada
Joanne Harrisova-Spi, bleda sestricko
Raymond Queneau-Zazi v metru
Denisa Proskova-Neber si to osobne
Sally Morganova-Sem patrim
Martina Borger, Maria Elisabeth Straub-Mala sestra
Haruki Murakami-Norske drevo (protoze to cetli uz snad vsichni krome me)
Miroslav Oupic-Muj zivot na chatu (ta vypada dost dobre, mam rada takove ty uprimne zpovedi lidi, pohledy na vec i ze strany toho konkretni cloveka a ne jen vnejsiho pozorovatele)

dressden dolls

"COIN OPERATED BOY", AMANDA PALMER PLAYING BOSTON POPS from Cloud Club on Vimeo.

bukowski

Jack, to je můj člověk. poslední dobou jsem potkával až příliš mnoho intelektuálů. začínám mít plné zuby všech těch drahocenných mozků, kterým musí pokaždé, co promluví, z huby vypadnout diamant. unavuje mě bojovat o každý kousek vzduchu pro svou mysl. proto jsem se tak dlouho vyhýbal lidem, a když se s nima teďka tak setkávám, zjišťuju, že je na čase, abych se vrátil do své jeskyně.


...oblíbený kousek z knížky, které už dávno nečtu..jen jsem si vzpomněla, protože stejně tak i já mám po krk rádoby chytrejch lidí...poslední dobou  v práci se tenhle jev docela často vyskytuje a člověk je bohužel proti tomu docela bezmocnej...Nejradši by se zahrabal do nějaký jeskyně, kde mu daj všichni pokoj..Nebo jak říká má šéfka-vychrstnout na ně kbelík ledové vody. To by byla švanda aspoň...zadostiučinění.

toulky

Bum. A je to jasné. Dneska budu v myšlenkách zatoulaná..okolím přehlížená a okolí přehlížející..stínová..Ráno, při pohledu do zrcadla jsem zjistila, že se mi ve spánku zvlnily vlasy. A tím to začalo. Dnes můžu být jiná..pro toulky jinde den jako stvořený. Sama se divím, jak málo stačí. Malinový Vitacit, Noci v cirkuse a Comfortable Mystery-dokonalé přísady kořenící ten podivný dojem, ráno zahalené ve tmě jako v černém viktoriánském šifonu...myslím na havrany z Toweru s přistřiženými křídly. Jsem sama v davu, ztracená a nalezená jinde. Hrací skříňka až přebíhá po zádech jemné mrazení, lechtá to vzadu na krku.. a v Praze je ticho. Jen to hraní, cinkání..dětské piano...Stará kabinetka zastrčená v zadní kapse džín. Horké kafe a tak trošku tajemné pousmání..škoda, že tu se mnou nikdo není. Bůh ví, kam až dojdu během dnešní cesty tou krajinou. A začalo to těmi vlasy...

na co zas myslím...

Hlavou se honí tolik myšlenek, až cítím bolest v levém spánku.Když den poněkud hloupě začne..jsem zimomřivá..Vadí mi, vadí..100 cizích vět, kolegové řeší koženkové křeslo, nedostatek dvd nosičů kvůli zálohování, zda k obědu čínu, překladač na googlu mluví..to je docela legrační.
Ta hlava, mhouřím oči do monitoru, do uší Nicola Hitchcock. Za chvíli budu pracovat, slibuju si. Nejradši bych postavila kolem sebe zeď, ať mám klid. Myslím na knížku, kterou hrozně chci znova, asi po patnácté, číst (Sally Bramptonová-Nauč se milovat). Název je profláklá věta ve stylu Lousie Hay, propagátorka pozitivního smýšlení(--nemám ráda tyhle řeči). Tohle ovšem je klasická beletrie a když se člověku podaří přežít začátek, který je nepříjemně vláčný a zdlouhavý, může se mezi těmi příšernými a zastaralými hláškami hrdinek prohrabat až k milému příběhu o děvčátku Sky...Seženu si ji v antikvariátu. Došla mi zásoba antidepresiv v práci, tak nesmím zapomenout si je zítra donést. Chystám se v duchu a v nějakém zpola zastíněném zákoutí ve své hlavě udělat vlastní knížku. Ale sama nad sebou kroutím hlavou a vůbec nevím, kde a kdy a čím začít. Shromažďuji útržky látek a papírů. Maluju. Prodávám. Nerada balím. Odejdu z práce? Úplně? Musím vymyslet a udělat pexeso. Lepím samolepky zvířat. Přemýšlím nad Peříčkem (hlavní hrdinka z knihy, kterou čtu). Má fakt křídla? Právě přišla do obludária, bude tam vystavovanájako zvíře. Jak to bude pociťovat? Jak se ona sama bude cítit? Je to bizarní a zajímavá kniha. Takové mě přitahují. Čím podepřu rašící sladký hrášek? Roste jako z vody..Vylila se mi část oběda do tašky. V práci na wc peru tašku, zápisník ala Chilli con carne můžu vyhodit. Přestane ta hlava někdy?

symfonie

Neděle, brzy ráno.. zachumlaná v měkkém šátku a v pyžamu..kolem ticho, chladný ranní vzduch, zebou mě nohy...cigareta, George´s Cafe do ucha, do těla..prsty od bílé barvy špiním tužku..Maluju. Ze starého papíru trhám malé dešťové kapky...nemyslet na nic, jen na tu barvu...cítit to v každé buňce.Nic neruší. Vše dokonale ladí, symfonie pohybů, barev, vůně, hudby..kéž by to vše šlo vmalovat do obrazu. zkouším to.

"Peříčko"

Uznale se uchechtla a dolila si s takovou vervou, že bublinky přetekly do lahvičky se zdravíčkem na tváře, kde zasyčely a zaprskaly jako krvavá pěna. Nešlo si ani představit, že by se pohybovala jinak, než s touto velkolepou, vulgární, lehkomyslnou velkorysostí:bylo jí všude plno a ještě přebývala. Při pohledu na ni by vám vůbec nepřišlo na mysl, že jde o vypočítavost, tak dobře měla svou roli promyšlenou. Nikdy by vás nenapadlo, že po nocích sní o bankovních účtech nebo že hudbou sfér je pro ni cinkání pokladen. Dokonce ani Walser to neuhádl. "Ohledně vašeho jména...." napovídal Walser, tužku připravenou v ruce. Posilnila se hltem šampaňského. "Jako děcko jsem se od zástupu ostatních nalezenců lišila jen žlutým chmýříčkem, drobnejma prachovýma pírkama vzadu na lopatkách, jemnýma jako opeřený kuřátko. Ta, která mě našla na schodech ve Wappingu, v prádelním koši, ve kterým mě odložily neznámý osoby, nemluvňátko opatrně a láskyplně zabalený v čerstvý slámě a tiše spící na podestýlce z rozbitých skořápek, ta, která narazila na tohohle ubohýho, opuštěnýho tvorečka, mě v ten okamžik z přehojný dobroty svýho srdce vzala do náruče a donesla mě dovnitř. A tam mě rozbalily, vytáhly z šátku, a když uviděly to ospalý, hebký ptáčátko, všechny holky svorně vykřikly: ´Vždyť ten drobeček vypadá, jako by mu měly každou chvíli vyrašit peříčka!´Že to tak bylo, Lízinko?" obrátila se na svou garderobiérku.

tahle mi hned po ránu udělala tu správnou náladu..:)

hooverphonic anger never dies from anton mertens on Vimeo.