"Peříčko"

Uznale se uchechtla a dolila si s takovou vervou, že bublinky přetekly do lahvičky se zdravíčkem na tváře, kde zasyčely a zaprskaly jako krvavá pěna. Nešlo si ani představit, že by se pohybovala jinak, než s touto velkolepou, vulgární, lehkomyslnou velkorysostí:bylo jí všude plno a ještě přebývala. Při pohledu na ni by vám vůbec nepřišlo na mysl, že jde o vypočítavost, tak dobře měla svou roli promyšlenou. Nikdy by vás nenapadlo, že po nocích sní o bankovních účtech nebo že hudbou sfér je pro ni cinkání pokladen. Dokonce ani Walser to neuhádl. "Ohledně vašeho jména...." napovídal Walser, tužku připravenou v ruce. Posilnila se hltem šampaňského. "Jako děcko jsem se od zástupu ostatních nalezenců lišila jen žlutým chmýříčkem, drobnejma prachovýma pírkama vzadu na lopatkách, jemnýma jako opeřený kuřátko. Ta, která mě našla na schodech ve Wappingu, v prádelním koši, ve kterým mě odložily neznámý osoby, nemluvňátko opatrně a láskyplně zabalený v čerstvý slámě a tiše spící na podestýlce z rozbitých skořápek, ta, která narazila na tohohle ubohýho, opuštěnýho tvorečka, mě v ten okamžik z přehojný dobroty svýho srdce vzala do náruče a donesla mě dovnitř. A tam mě rozbalily, vytáhly z šátku, a když uviděly to ospalý, hebký ptáčátko, všechny holky svorně vykřikly: ´Vždyť ten drobeček vypadá, jako by mu měly každou chvíli vyrašit peříčka!´Že to tak bylo, Lízinko?" obrátila se na svou garderobiérku.