na co zas myslím...

Hlavou se honí tolik myšlenek, až cítím bolest v levém spánku.Když den poněkud hloupě začne..jsem zimomřivá..Vadí mi, vadí..100 cizích vět, kolegové řeší koženkové křeslo, nedostatek dvd nosičů kvůli zálohování, zda k obědu čínu, překladač na googlu mluví..to je docela legrační.
Ta hlava, mhouřím oči do monitoru, do uší Nicola Hitchcock. Za chvíli budu pracovat, slibuju si. Nejradši bych postavila kolem sebe zeď, ať mám klid. Myslím na knížku, kterou hrozně chci znova, asi po patnácté, číst (Sally Bramptonová-Nauč se milovat). Název je profláklá věta ve stylu Lousie Hay, propagátorka pozitivního smýšlení(--nemám ráda tyhle řeči). Tohle ovšem je klasická beletrie a když se člověku podaří přežít začátek, který je nepříjemně vláčný a zdlouhavý, může se mezi těmi příšernými a zastaralými hláškami hrdinek prohrabat až k milému příběhu o děvčátku Sky...Seženu si ji v antikvariátu. Došla mi zásoba antidepresiv v práci, tak nesmím zapomenout si je zítra donést. Chystám se v duchu a v nějakém zpola zastíněném zákoutí ve své hlavě udělat vlastní knížku. Ale sama nad sebou kroutím hlavou a vůbec nevím, kde a kdy a čím začít. Shromažďuji útržky látek a papírů. Maluju. Prodávám. Nerada balím. Odejdu z práce? Úplně? Musím vymyslet a udělat pexeso. Lepím samolepky zvířat. Přemýšlím nad Peříčkem (hlavní hrdinka z knihy, kterou čtu). Má fakt křídla? Právě přišla do obludária, bude tam vystavovanájako zvíře. Jak to bude pociťovat? Jak se ona sama bude cítit? Je to bizarní a zajímavá kniha. Takové mě přitahují. Čím podepřu rašící sladký hrášek? Roste jako z vody..Vylila se mi část oběda do tašky. V práci na wc peru tašku, zápisník ala Chilli con carne můžu vyhodit. Přestane ta hlava někdy?