dotek odjinud...

Do práce přicházím většinou druhá, kolegyně zde bývá od půl sedmé, já od třičtvrtě. Dnes jsem došla první. Miluju tahle rána, kdy je všude ticho, v kancelářích nikdo. Tmavé chodby. Nerozsvěcuji je. Možná to bude znít zvláštně, ale ve chvílích, jako je tahle, jsem ráda jako baletka, jako víla..přeji si pohybovat se neslyšně, jakobych tady nebyla..nebo jako bych byla jen závanem větru, vůní..pouštím pc a vařím kávu, lžičku s kávou nesu k hrnku pomalu-nesmí se mi nic vysypat, cinknout..hnědá s bílou smetanou..ššššš...vlasy si svážu do drdolu, kolem zápěstí omotám červenou stuhu, která byla ozdobená růže k něčím narozeninám a teď leží stočená v polici. Vlhčeným ubrouskem potichu smývám prach ze stolu, vše je tak zvláštně pomalé a jiné...najednou...co? Co to je? něco potichoučku zní místností! Psss, ustrnu v pohybu, natačím hlavu za tím zvukem. V jednom místě se mi hlava zastaví, natáčím ji na stranu a ústa se mi se zatajeným dechem začínají rozpínat do nenápadného úsměvu..Oči dokořán, kmitnutí řas...Povedlo se to! Je to tady! Vše to existuje! Vše, co jsem si myslela, vše co jsem vnitřně cítila. Vše co mě hřálo v srdci a vše o čem byla má duše přesvědčená! Stojím jako socha. Sekundová ručička na hodinách visících na stěně se zastavila. Co když se pohnu a zmizí to? Skoro nedýchám..a poslouchám..slyšíte to taky? ....najednou, jako když sfouknete svíčku, je vše pryč. Slyším klapání bot po schodech, kolegyně rozrazí dveře, odhodí kabelku na židli, zapíná pc a hlasitě odfoukne..:čááu, ty jo, Peti, já jsem tak unavená, jako bych vůbec nespala...."...a já v duchu lituju, že je vše zase pryč, ale usmívám se a kousám si jemně spodní ret..teď už to vím..