středa 16. května 2012

půlhodina

Ve 4 odpoledne jsem už tak unavená, že opět začínám přemýšlet nad svaly, které udržují otevřená oční víčka. Písmenka v knize přeskakují a trochu se mi dělá nevolno. Prstem jsem přejela po jednom řádku, který se mi tak líbil, že jsem pocítila potřebu se ho dotknout..přiblížit se..Na chvíli opírám rozpálené čelo o okno. Příjemně to chladí..Příští stanice-Roztyly. Zaklapnu knížku a vystoupím. Jdu jako stroj.Připadám si tak.Stejně jako každý den zvednu zrak k hodinám nad schody.16:00. Už umím chodit hodně rychle. Bezdomovec spí na lavičce. Když chvátám kolem něj, moc se tam nedívám a snažím se nedýchat. Mám žaludek na vodě, bojím se zápachu. Tak pro jistotu. Už vidím tu příšernou frontu na autobus. Snad zůstane nějaké místo, abych se posadila. Potřebuji chvíli spát. "Ahoj Renatko", usmívám se a zdravím pohodlně usazenou známou a oči mi těkají hledajíc volné sedadlo. Uf, dnes mám štěstí. Vyjíždíme, zavírám oči..mozek produkuje stovky obrazů přeskakujících z jednoho na druhý, nechci si udržet ani jeden, chci jen tmu...nebo námořnickou modř...

1 komentář:

  1. Můj ty světe, proč já jsem to jenom zapomněla číst? Snad už bude jenom lépe... Chybíš mi.

    OdpovědětVymazat