Kdybych tak mohla kreslit a psát v tom malém prostůrku pod dekou, v bezpečném naoranžovělém přítmí..všechny nápady jsou tam jak pod pokličkou a tak snadno proveditelné! Jenže když se se sebezapřením vysoukám ven, ihned po mně skočí celý ten prostor ve kterém mě to nutí přivírat oči ve snaze zachovat si své přítmí aspoň pod víčky..schramstne mě a převaluje v ústech.
... někdy venkovní vesmír útočí tak agresívně, že to nedovedu překonat. Zvuky, obrazy, pachy a EMOCE - to všechno doráží jako hejno vos a řve na mě "Všímej si mě! Rozuměj mi! Pamatuj reaguj čichej odpověz vnímej křič polykej počítej čti utíkej ŽER!"
OdpovědětVymazatZnám tu cestu, která mě vyvede z křížové palby: postel + sluchátka + deka. Svět se smrskne na "Dýchá se tu hůř, ale je to bezpečné". Nemám v tu chvíli potuchy, jestli Vnější Válka dál zuří, nebo utichla proto, že cíl tajemně zmizel z hledáčků ... ani na to nemyslím - nemám jak, myšlení zůstalo tam Venku a já jen JSEM. Tóny opakující se písně tvoří bezpečný tunel POKRAČUJTE VE SMĚRU ZELENÝCH ŠIPEK - nikde nikdo ani já a barvy tónů tvoří magické vzory, kde je dovoleno se ztratit.
Někdy mě to tak vyčerpá, že na chvíli usnu. Je to jako malá smrt - zavřu oči a přestanu být skoro hned, jako by mě přelila vlna smývající vědomí, jenom ty tóny, přítmí a nesmí koukat nikde ani kousek NENAJDOU MĚ. Odpojení smyslů jističe dolů poslední zhasíná.
Po nějaké době vlna opadne, já otevřu oči a opustím záchranný bunkr deky. Svět si mě mezitím přestal všímat a můžu ven - než mě zase doženou ...
M.
Děkuji, milý M.! Napsal jsi to opravdu výstižně!
OdpovědětVymazat