Chvíle

Rána. Vyběhla jsem na balkon v tričku špinavém od akrylových barev, do kterého jsem si honem utřela barevné ruce. Spadl sušák s prádlem, převážila ho tíha ručníků. Zvedla jsem sušák, prádlo jsem rovnoměrněji rozmístila, připnula kolíčky které odlítly. A najednou jsem si uvědomila ten moment, který by se měl tesat do kamene. Zůstala jsem tiše a nehnutě stát s myšlenkou ať to nezmizí rychle. Zevnitř bytu ke mně doléhala harmonika a zpěv Nohavici "já chci jen trochu poezie". Jižní slunce mi příjemně ohřívalo levou polovinu těla, prohřívají se mi vlasy, které mi svěžím vánkem poletují kolem hlavy a lechtají mě.  Jakoby se zastavil čas a všude kolem to voní krémem z mé tváře. Není nic zvláštního a v tom je všechno.