neděle 29. dubna 2012

dalsi cetba

Z knihovny jsem si donesla (dotahla):

Angela Carterova-Moudre deti (Cetla jsem od ni Noci v cirkuse a byla jsem doslova ocarovana jejim slohem a stylem..)
Lovecraft-Dunwichska hruza
Jeremy Robinson-Kronos
Delphine de Vigan-No a ja
Ian Mc Ewan-Betonova zahrada
Joanne Harrisova-Spi, bleda sestricko
Raymond Queneau-Zazi v metru
Denisa Proskova-Neber si to osobne
Sally Morganova-Sem patrim
Martina Borger, Maria Elisabeth Straub-Mala sestra
Haruki Murakami-Norske drevo (protoze to cetli uz snad vsichni krome me)
Miroslav Oupic-Muj zivot na chatu (ta vypada dost dobre, mam rada takove ty uprimne zpovedi lidi, pohledy na vec i ze strany toho konkretni cloveka a ne jen vnejsiho pozorovatele)

autismus všedních dní

Ritual, obsese, kompulze, zvyk...Napadlo me to jednoho rana, kdyz jsem cekala na autobus do prace, kourila a dokourenou cigaretou se snazila strefit doprostred kulateho kanalu. Proc? To je preci jasne, kdyz se strefim, tak budu mit dobry den! :) Pote prijizdel autobus a ja si pocala rovnat mince v dlani od nejvetsi po nejmensi, samozrejme vsechny rubovou stranou dolu. Kdyz to stihnu,bude to fajn. Do metra nesmim dobihat, radsi si jej necham ujet. Do prace mohu dvema autobusy, ale davam prednost jednomu, protoze jsem zvykla na tu cestu a jsem vic klidna, kdyz "jedu ve vyjetych kolejich"...V kancelari mam vylozene stereotypni postup-odemknu, jdu ke svemu stolu, sundam kabelku a tasku na zidli, pustim pc a jdu si povesit bundu. Napustim v kuchynce do konvice vodu, umyju hrnek, vyleju vodu z ohrivaci lahve z predesleho dne. Vse to donesu do kancelare a nez se uvari voda, tak si nachystam kafe do hrnku, navonim se parfemem,z tasky vytahnu obed a dam do lednice, polozim obe tasky na zem vedle zidle. Zaleju kafe, naplnim ohrivaci lahev a sednu si k pc. Vse zapnu a dam si do usi sluchatka. Pustim si nejakou aktualne oblibenou (coz se porad meni) hudbu-ted je to hooverphonic, a spustim internet a v nem tri nejdulezitejsi okna. Mail, fler a blog. A pak jdu pracovat. A tak jsem se nad sebou pozastavila a rikala si, jestli jsem blazen, ci zda to tak maji vsichni. Nemam na mysli stereotyp, ale prave takove ty male uklidnovaci ritualky, ktere vetsinou bezdecne provadime a uvedomime si je az kdyz nas na to nekdo upozorni.. Tudiz jsem napsala par lidem v praci mail, jenz mel v predmetu slovo PRUZKUM. Za prve me prekvapilo, ze mi odpovedeli vsichni. Prece jen je to vice ci mene vec osobni..Priznali mi, ze je to donutilo samotne se nad tim vubec zamyslet a i je zarazilo, kolik toho na sobe objevili.
Slecna A-Pokaždé, když si umyju vlasy a každé ráno a večer si šťouráčkama čistím uši :-) Nesnažím se toho zbavit, dělá mi to dobře :-))) Taky si kroutím vlasy okolo prstu a okusuju si pusu uvnitř... hehe :-D S tím okusovám se snažím něco dělat, protože při „výkonu této činnosti“ mám hubu šejdrem... Taky furt uklízím – doma, v práci, na návštěvě, myju vykapané mýdlo na umyvadle atp.

Slecna B-Fí ha :-D No tak bych začala asi tím, že se vždy chytnu nějakého slova, třeba jako je proto, protože, na rovinu, upřímně a nechybí mi skoro v žádné větě…. Pak mám zlozvyk, že nějaké určitě věci musí být na svém místě a to doslova na milimetru, takže to třeba pak vypadá tak, že se mi doma o kousíček posune váza a já jí neustále vracím na dané místo :-D A to stačí pro začátek ne?

Slecna C-Doma, když přijdu z práce a nikdo tam není, často tak na půl hodiny sedím na posteli, poslouchám ticho a dívám se na jedno místo – není to z únavy, ani nic podobného, je to pro mě relax a uklidňuje mě to.
Každý den v práci si udělám ráno čaj a k tomu vodu – je to první věc, kterou udělám, než začnu pracovat, nikdy to nevynechám
A vlastně – když teď o tom přemýšlím – KAŽDÝ RÁNO, KDYŽ JEDU V METRU, HLADÍM SI PRSTAMA NEHET PALCE U RUKY, CELOU CESTU. NEŽ DOJEDU NA KOBYLISY, uklidňuje mě to a dělám to už dost automaticky, často ani nevím, že to dělám, než mě na to někdo upozorní
Petí, víš, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, ale nakonec těch zvyků mám docela dost.

Slecna D-Jeeeeeeeeeee no vidíš to dělám taky :DDDD ( reakce na to, kdyz jsem ji napsala, ze nesmim slapnout na ctveraty kanal a kdyz slapnu na kulaty tak je to stesti), jo a taky přešlapuju jeden schod u nás doma, teda u našich teď už. Dříve tam bylo napsáno VOLE tak jsme ho přešlapovali, teď už to tam x let není a přešlapuju ho pořád a přešlapuju i za ostatní, když se mnou jde táta a vidím, že ho nepřešlápl tak přešlápnu na dalším schodě o schod, abych jako přešlápla i za něj… není to ujetý???

Jeste cekam na vyjadreni od kolegy, anglicana, jemuz jsem to anglicky spatne vysvetlila a chudak se mi vypisoval s anglickymi porekadly...:). Pozdeji doplnim, jsem sama zvedava...


středa 25. dubna 2012

bukowski


Jack, to je můj člověk. poslední dobou jsem potkával až příliš mnoho intelektuálů. začínám mít plné zuby všech těch drahocenných mozků, kterým musí pokaždé, co promluví, z huby vypadnout diamant. unavuje mě bojovat o každý kousek vzduchu pro svou mysl. proto jsem se tak dlouho vyhýbal lidem, a když se s nima teďka tak setkávám, zjišťuju, že je na čase, abych se vrátil do své jeskyně.


...oblíbený kousek z knížky, které už dávno nečtu..jen jsem si vzpomněla, protože stejně tak i já mám po krk rádoby chytrejch lidí...poslední dobou  v práci se tenhle jev docela často vyskytuje a člověk je bohužel proti tomu docela bezmocnej...Nejradši by se zahrabal do nějaký jeskyně, kde mu daj všichni pokoj..Nebo jak říká má šéfka-vychrstnout na ně kbelík ledové vody. To by byla švanda aspoň...zadostiučinění.

čtvrtek 19. dubna 2012

toulky

Bum. A je to jasné. Dneska budu v myšlenkách zatoulaná..okolím přehlížená a okolí přehlížející..stínová..Ráno, při pohledu do zrcadla jsem zjistila, že se mi ve spánku zvlnily vlasy. A tím to začalo. Dnes můžu být jiná..pro toulky jinde den jako stvořený. Sama se divím, jak málo stačí. Malinový Vitacit, Noci v cirkuse a Comfortable Mystery-dokonalé přísady kořenící ten podivný dojem, ráno zahalené ve tmě jako v černém viktoriánském šifonu...myslím na havrany z Toweru s přistřiženými křídly. Jsem sama v davu, ztracená a nalezená jinde. Hrací skříňka až přebíhá po zádech jemné mrazení, lechtá to vzadu na krku.. a v Praze je ticho. Jen to hraní, cinkání..dětské piano...Stará kabinetka zastrčená v zadní kapse džín. Horké kafe a tak trošku tajemné pousmání..škoda, že tu se mnou nikdo není. Bůh ví, kam až dojdu během dnešní cesty tou krajinou. A začalo to těmi vlasy...

pondělí 16. dubna 2012

na co zas myslím...


Hlavou se honí tolik myšlenek, až cítím bolest v levém spánku.Když den poněkud hloupě začne..jsem zimomřivá..Vadí mi, vadí..100 cizích vět, kolegové řeší koženkové křeslo, nedostatek dvd nosičů kvůli zálohování, zda k obědu čínu, překladač na googlu mluví..to je docela legrační.
Ta hlava, mhouřím oči do monitoru, do uší Nicola Hitchcock. Za chvíli budu pracovat, slibuju si. Nejradši bych postavila kolem sebe zeď, ať mám klid. Myslím na knížku, kterou hrozně chci znova, asi po patnácté, číst (Sally Bramptonová-Nauč se milovat). Název je profláklá věta ve stylu Lousie Hay, propagátorka pozitivního smýšlení(--nemám ráda tyhle řeči). Tohle ovšem je klasická beletrie a když se člověku podaří přežít začátek, který je nepříjemně vláčný a zdlouhavý, může se mezi těmi příšernými a zastaralými hláškami hrdinek prohrabat až k milému příběhu o děvčátku Sky...Seženu si ji v antikvariátu. Došla mi zásoba antidepresiv v práci, tak nesmím zapomenout si je zítra donést. Chystám se v duchu a v nějakém zpola zastíněném zákoutí ve své hlavě udělat vlastní knížku. Ale sama nad sebou kroutím hlavou a vůbec nevím, kde a kdy a čím začít. Shromažďuji útržky látek a papírů. Maluju. Prodávám. Nerada balím. Odejdu z práce? Úplně? Musím vymyslet a udělat pexeso. Lepím samolepky zvířat. Přemýšlím nad Peříčkem (hlavní hrdinka z knihy, kterou čtu). Má fakt křídla? Právě přišla do obludária, bude tam vystavovanájako zvíře. Jak to bude pociťovat? Jak se ona sama bude cítit? Je to bizarní a zajímavá kniha. Takové mě přitahují. Čím podepřu rašící sladký hrášek? Roste jako z vody..Vylila se mi část oběda do tašky. V práci na wc peru tašku, zápisník ala Chilli con carne můžu vyhodit. Přestane ta hlava někdy?

neděle 15. dubna 2012

symfonie

Neděle, brzy ráno.. zachumlaná v měkkém šátku a v pyžamu..kolem ticho, chladný ranní vzduch, zebou mě nohy...cigareta, George´s Cafe do ucha, do těla..prsty od bílé barvy špiním tužku..Maluju. Ze starého papíru trhám malé dešťové kapky...nemyslet na nic, jen na tu barvu...cítit to v každé buňce.Nic neruší. Vše dokonale ladí, symfonie pohybů, barev, vůně, hudby..kéž by to vše šlo vmalovat do obrazu. zkouším to.

čtvrtek 12. dubna 2012

"Peříčko"

Uznale se uchechtla a dolila si s takovou vervou, že bublinky přetekly do lahvičky se zdravíčkem na tváře, kde zasyčely a zaprskaly jako krvavá pěna. Nešlo si ani představit, že by se pohybovala jinak, než s touto velkolepou, vulgární, lehkomyslnou velkorysostí:bylo jí všude plno a ještě přebývala. Při pohledu na ni by vám vůbec nepřišlo na mysl, že jde o vypočítavost, tak dobře měla svou roli promyšlenou. Nikdy by vás nenapadlo, že po nocích sní o bankovních účtech nebo že hudbou sfér je pro ni cinkání pokladen. Dokonce ani Walser to neuhádl. "Ohledně vašeho jména...." napovídal Walser, tužku připravenou v ruce. Posilnila se hltem šampaňského. "Jako děcko jsem se od zástupu ostatních nalezenců lišila jen žlutým chmýříčkem, drobnejma prachovýma pírkama vzadu na lopatkách, jemnýma jako opeřený kuřátko. Ta, která mě našla na schodech ve Wappingu, v prádelním koši, ve kterým mě odložily neznámý osoby, nemluvňátko opatrně a láskyplně zabalený v čerstvý slámě a tiše spící na podestýlce z rozbitých skořápek, ta, která narazila na tohohle ubohýho, opuštěnýho tvorečka, mě v ten okamžik z přehojný dobroty svýho srdce vzala do náruče a donesla mě dovnitř. A tam mě rozbalily, vytáhly z šátku, a když uviděly to ospalý, hebký ptáčátko, všechny holky svorně vykřikly: ´Vždyť ten drobeček vypadá, jako by mu měly každou chvíli vyrašit peříčka!´Že to tak bylo, Lízinko?" obrátila se na svou garderobiérku.